Eva Štopplová: o životě, podnikání a mateřství v Peru

S Evou jsme se potkaly v Limě, na mé cestě po Jižní Americe. Nikdy předtím jsem se neviděly, i když v ČR bychom se měly kousek. Setkání proběhlo díky sociálním sítím. Eva mi nabídla, jestli u nich nechci pár dní zůstat. Chtěla jsem a díky tomu vznikl tento rozhovor.

Povídaly jsme si o tom, jak ji život zavedl do jedné z největších metropolí Latinské Ameriky, o kulturním šoku i kombinaci podnikání a matky – oboje na plný úvazek.

Cesta do Peru a život v Limě

Jak ses dostala do Peru?

V Praze jsem pracovala v hotelech, ukazovala turistům město a byla zvyklá na kontakt s cizinci. Jednoho dne mi přes Facebook napsal Peruánec, který byl v Praze na cestách. Sešli jsme se, ukázala jsem mu město, a z toho vznikl románek. Když jsem později otěhotněla, rozhodli jsme se, že spolu budeme žít v Peru. On je voják, takže nemohl opustit svou zemi. Přestěhovala jsem se do Limy, když bylo Matiasovi pět měsíců.

Jaký byl přechod do Limy?

Poprvé jsem tu byla jako turistka v roce 2018. Viděla jsem Machu Picchu, ochutnala místní jídla a zažila typický turistický okruh. Jenže přestěhovat se sem nastálo je něco úplně jiného. Když jsem tu začala žít, byl to obrovský šok. Neuvědomíš si, co všechno tě čeká, dokud nepřijedeš s kufry a nezačneš v tom systému fungovat každý den. Byl to šok a trval docela dlouho.

Jak dlouho jsi byla v šoku?

Asi tak rok. 🙂 Rok jsem si zvykala a pořád si jen na něco stěžovala. Až jsem si uvědomila, že stěžováním nic nezmůžu, tak jsem to přijala, jak to je.

Na co sis nejvíc stěžovala?

Jednoznačně na dopravu. V Česku přijdeš na zastávku, víš, kdy autobus přijede, a máš jistotu, že zastaví. Tady nic takového neexistuje. Lidé mávají, aby jim autobus zastavil, ale není to zaručené. Autobus sice jede, ale pokud má zelenou na semaforu, nezastaví a jede dál. Neexistují pevné jízdní řády. Naprostá většina dopravy tu funguje přes taxíky. Dobře tady funguje Uber. Pak existují aplikace, kde si nastavíš, kolik chceš za jízdu zaplatit, a řidič buď cenu přijme, nebo nabídne jinou.

Lima nemá metro. Praha s jedním milionem obyvatel má metro, zatímco Lima s 11 miliony obyvatel ne. A podle toho ta doprava pak vypadá. Všichni se snaží rychle dostat kam potřebuje, pořád jen někdo troubí.

Ještě něco tě v Limě překvapovalo?

Ignorance lidí. To, že matku s dítětem nikdo nepustí přejít přes cestu. Nebo neochota pomoci. Takové ty základní projevy slušnosti, které člověk v Evropě bere jako samozřejmost. No a pak počasí. Říká se „šedá“ Lima – slunce tu svítí jen zhruba 70 dní v roce.
Ale taková sluneční bída je jen v Limě. Peru má jinak všechny tři oblasti: pobřeží, pohoří i jungli – jako jediný stát v celé jižní Americe. Žádná jiná země nemá všechny tři. A člověk si může vybrat, kterým směrem chce jít bydlet. 

A co kvalita života v Limě?

Hodně záleží na tom, jestli máš nebo nemáš peníze. Pokud máš, můžeš si dopřát skvělý život – kvalitní jídlo, bydlení, soukromé kliniky. Ale většina lidí tu žije v chudobě. Peruánská střední třída téměř neexistuje.

V Česku, i když nemáš našetřeno, pořád máš na základní věci, jako je jídlo, oblečení nebo třeba lístek na autobus. Lidi často prodávají bonbony na ulici, aby si vůbec něco vydělali.

Tady 70 % lidí žije v chudobě, 10 % tvoří střední třída a zbytek jsou ti nejbohatší. Například nákupy. Většina lidí si nemůže dovolit jít do supermarketu, takže nakupují na trzích. Ty jsou tu každý den, ale nejde o extra fresh záležitost, jak to známe z Česka. Spíše je to mnohem levnější než kdekoliv jinde. Supermarkety jsou pro většinu lidí příliš drahé.

Jak tady funguje smlouvaní? 

Záleží kde. Jsou místa, kde se smlouvá furt a na všem. Třeba v centrum Limy. Mimochodem – ve většině měst to funguje tak, že centrum je to nejlepší a nejhezčí, co to město nabízí, a tady je to přesně naopak. Centrum Limy je to nejhorší – je tam prostituce, všichni zločinci, mafie – tam právě jde smlouvat všechno. A je tam všechno mnohem levnější. Vše, co se dá koupit tady na pobřeží, v lepších čtvrtích, jde právě z centra. A tady se to přeprodává .. 

Můžeš kvalitu života v Peru porovnat třeba s Českem? 

V Česku samozřejmě jsou taky lidé co mají a nemají peníze, a podle toho si taky žijí. Ale neřekla bych, že je to stejné. V Česku je více střední třída, která sice může říct nemám, protože nemám třeba nic našetřeno. Ale furt mám na jídlo, oblečení, na cestu autobusem, takže pořád vlastně mám. I když na účtu třeba nemám žádnou rezervu. Ale nemusíš bydlet na ulici a prodávat bonbóny, ani nemusíš bydlet někde ve sklepě, protože nemáš na nájem. 

V USA jsem vždycky říkala, že když budeš pracovat tak tvrdě, jako se pracuje právě tam, budeš se mít dobře. A já teď se sebou nemůžu souhlasit. Protože když tady budeš pracovat tak hodně, jak pracují Američani, tak se vlastně nemáš zas tak dobře. A poprvé vidím, že pro někoho USA může být opravdu ten americký sen.

Tady se hlavně pracuje hodně. Základ 6 dní v týdnu, 10 hodin denně. Což by u nás už byl přesčas, který dostaneš zaplacený. A tady je to normální, a hlavně vůbec se nehraje na nějaké hodiny. Když dám do smlouvy, že děláš 8 hodin denně, tak to nic neznamená. Ty jdeš prostě domů teprve až se práce dodělá. A platy tomu neodpovídají vůbec. Díky tvoji tvrdé práci můžeš místo trhu nakupovat v supermarketu, a místo garáže bydlíš v bytě. Tady je minimální mzda cca 6 500 CZK, a je tady stejně draho jako v Česku. A některé věci dražší. Proto je tady taková chudoba. 

Jsou v Limě části, kam nevjedeš? 

Jsou, a nikdy jsem tam nebyla. 🙂 Ale mám jednu kamarádku, která v jedné takové podobné bydlí. A ta se teď dostává do fáze, kdy začíná mít obavy. Já bydlím v části Barranco.  Žije tady hodně turistů a cizinců. Vlastně bydlím hned vedle Miraflores, což je nejvíce turistické místo. Všechny hotely jsou v Miraflores. Je tam výhled na oceán, restaurace, obchody. Takže tam získá turista ten hezký obrázek o Limě a může si užít dovolenou. Hodně se tady surfuje díky divokým vlnám.

Zopakuješ mi ten příběh, jak si tady lidé staví domy a vláda jim je bourá?

Za naším domem byla čtvrť, kde si lidé postavili domy. Ale už strašně dávno, třeba i před 10 lety. Ono to nebyly úplně legální domy. Prostě oni vidí volné místo, tak si tam sami postaví dům. Takové ty jednoduché z plechu. A vláda rozhodla, že tudy povede nová silnice, a dala lidem jen pár dní na to, aby se odstěhovali. Během dvou nocí zmizelo vše, co tam několik let budovali. A bylo zase více lidé bez domova.

Jinak je tady běžné, že lidi staví jedno patro, až budou mít peníze, přistaví druhé, třetí patro. Často bez dozoru a bez povolení, vlastníma rukama.

Ty ale bydlíš v pěkném bytě. Jak se vám to povedlo?

Bydlíme v třípokojovém bytě s dvěma koupelnami. Máme to díky hypotéce, kterou si ale ne každý v Peru může dovolit. My jsme to rozdělili napůl – já mám půjčku v Česku a partner má hypotéku tady. Koupili jsme byt, když se teprve stavěl, takže byl levnější.

Cesta k vlastnímu byznysu

Ty máš svůj vlastní byznys tady v Limě – Moravia Pastelería. Jak tě napadlo začít podnikat, a co tě k tomu vedlo?

Vedla mě k tomu určitě potřeba, nutnost a peníze. Přijela jsem s malým pětiměsíčním dítětem, a nechtěla jsem ho dát někam do jeslí, protože tady ani mateřská neexistuje, tak jak ji známe v ČR. Pro mě jediná možnost byla pracovat z domu. Takže moje první myšlenka byla, jak můžu pracovat z domu? Co můžu udělat, abych vydělávala z domu?
Od malička mě bavilo pečení. S mamkou, babičkou, každou neděli nemohlo být, že bychom neměli něco ke kávě odpoledne, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že by mě tohle mohlo někdy živit. A už vůbec ne takové produkty, co dělám teďka.

S babi a mamkou jsme dělaly klasiku jako bábovky a drobenkové buchty .. Tady jsem začala s cupcaky, které jsem nabízela rodině a kamarádům. Ti to brali kolegům do práce. Až jednou přišel klient, kterého jsem neznala. Ptala jsem se všech známých, kdo to je a nikdo nevěděl.

Založila jsem Instagram, a začaly postupně chodit objednávky od neznámých lidí. Když má člověk 100 sledujících, těžko si někdo koupí tvůj produkt. Dnes mám 21,5 tisíc sledujících a moje videa mají milionová zhlédnutí.

Jak toho člověk dosáhne takových čísel?

Bere to hodně čas, energie, je potřeba disciplína, edukace, věnování se tomu. A hlavně mít jasno. Jedna věc byla potřeba peníze, a druhá věc čeho chceš dosáhnout. V mé hlavě jsem měla úplně jasno, že můj čas a moje kvalita naprosto neodpovídá platu, co se tady nabízí. Tím pádem si člověk musí být jistý sám sebou, že v životě dokáže víc. Je potřeba věřit v sám sebe.

Jak je složité založit takový byznys v Peru?

Ze záčátku jsem si nezjišťovala žádné zákony. Zjišťovala jsem si a učila jsem se všechno až za pochodu. Třeba v Česku je zakázáno prodávat z domu, v Peru to zakázáno není. Tady se normálně prodává z domu. 

Mají v Peru vůbec nějaké kontroly, hygienu?

Mají, a ironicky nejvíc kontrolují ty, co začínají v lokálech. Těm dělají neplechu, jakoby nechtěli, aby se tady zlepšovala ekonomika. Radnice dělá problémy, chtějí se nechat podplácet, aby ti vůbec dali povolení a ty sis mohla lokál otevřít. Takže začátky jsou těžké. Až už jsou povolení, až už je jméno, tak to jde skoro samo. Pak už stačí si získat jen klientelu – jen v uvozovkách ..

Kdo je tvoje klientela ?

Já určitě jdu za klientelou A. Lidi co mají peníze, co trochu procestovali Evropu, svět .. Jsou to lidi, co chtějí zkoušet nové věci. Peruánci jsou hodně nacionální, mají rádi jen to svoje .. čokoládový dort, vanilkový a mrkváč. Nepotřebují zkoušet nic víc. Nejsou ochotni přijmout nové příchutě. Někdo ani neví, co je to mascarpone, protože o tom nikdy neslyšeli. Ani nemají peníze na to si to koupit. 

Ty jsi říkala, že už tě zastavují na ulici lidi a poznali tě z tvého Instagramu. Kdo jsou tvoji followers? Peruánci nebo Češi? 

Určitě peruánci a možná bych řekla celkově cukráři takhle z jižní Ameriky – Venezuela, Brazílie, Uruguay .. Takže jižní amerika, ale 80% budou Peruánci. 

Musíš platit nějaké výpalné? (Poznatek – výpalné je známé třeba v Mexiku. Když máte byznys, tak platíte kartelu peníze a ten vás ochraňuje. Jinak řečeno, buď by vás okradl nebo vás bude chránit. 

Haha, nemusím, ale prý už to tady taky jde. V některých částech Limy už se výpalné platí. 

Vláda, zdravotní péče a vzdělání v Peru

Jak hodnotíš vládu tady v Peru? 

Slyším je, že to nestojí za nic, a taky to cítím .. Kdyby vláda něco dělala, funguje lépe školství, doprava, a nefunguje tady nic. Nic ve srovnání v Česku. V některých zemích je to asi horší, ale třeba něco se stane a policie to ani neřeší. Protože by stejně nic nevyřešili ani nedohledali, tak ani nezačínají.

Nějaká osobní zkušenost třeba s policií?

Předloni přímo na Štědrý den nám ukradli auto. Manžel tam měl všechny drahé věci na létání, protože je voják letec. Řešili jsme to celý den, volali jsme policii, auto se sledovalo .. Chtěli výkupné. Nějaké peníze se jim dali, ale auto jsme už neviděli. Nebo vlastně viděli. V jedné garáži už rozmontované. Sice dokonce někoho přistihli při činu, ale myslím, že se pachatelům stejně nic nestalo.

Tady se asi těch zločinů stane tolik, že nemají prostor to každý den řešit .. 

Přesně tak. Taky je třeba dávat pozor, když třeba s někým telefonuješ. Může se stát, že projede motorka a jsi bez telefonu .. Ta zvyšující se kriminalita je taky tím, že je tady teď hodně lidí z Venezuely, a ti dělají zločiny. Ve Venezuele je to ještě horší než tady, proto sem ti lidé stěhují sem.

Co zdravotní péče?

Asi záleží, já si teda platím pojištění na klinice. Jsou tady dobré kliniky, dobří doktoři ale musí se za ně platit. I když ne vždycky znamená dobrá klinika – dobrý doktor. Často nejlepší doktoři jsou právě ve státních nemocnicích, protože tam jak mají různorodé případy, tak jsou připraveni na všechno. A velmi často si tito doktoři ze státních nemocnic přivydělávají na soukromých klinikách.

Jsi matka, tak se tě týká školství – jak hodnotíš to?

Platí se úplně za všechno – školka, škola, univerzita. 

Ale přeci funguje nějaké veřejné školství?

Veřejné školy jsou, ale to vzdělání je fakt špatné. Pokud dáte dítě do veřejné školy, tak jste na té nejnižší úrovni, kdy nemáte nic. Děti tam chodí do školy špinavé, smradlavé .. a do tohoto prostě nepošleš své dítě. 

A tady se hodně v dospělosti hraje na to: “kam jsi chodil do školy?” A od toho se odvíjí celá budoucnost Peruánce. Podle toho dostaneš práci, nebo nedostaneš. Podle toho si zaměstanavatel udělá obrázek o tom, kdo jsi. Nikoho nezajímá, co umíš. Což je začarovaný kruh pro chudší vrstvy. Máš opravdu malou šanci něčeho dosáhnout. 

Je tady povinná školní docházka ? 

Je ale nijak se nekontroluje. Když v Česku nechodíš do školy, pošlou na tebe sociálku. To se tady neděje vůbec. Dítě se neukáže měsíc ve škole, zavolají rodičům, ten potvrdí, že dítě žije a víc se neřeší.

Mámou v zahraničí

Jaké to je být takhle máma daleko v zahraničí, když celou svou rodinu a potencionální výpomoc máš v Česku ?

No, je to občas na palici. 🙂 Rodina chybí moc. Když jsem otěhotněla, tak mi umřela mamka, takže v Česku mám taťku s bráchou. Tady v Peru má sice partner rodiče, a někdo by mohl říct, že teď je moje rodina partnerova rodina, ale vlastně ne tak úplně. Vždycky je bližší rodina z matčiny strany. Já jsem vlastně přivdaná, takže jsem pro ně cizí. Krom toho, oni taky pracují, takže nemají čas mi Matiaska pohlídat. V tomto mi moje rodina chybí. Že bych mohla dítě na odpoledne svěřit a dělat si svoje .. Sice mám manžela, ale ten je často kvůli práci mimo domov.

Zažij Peru: Dobrodružství, na které nezapomeneš!

Matias nechodí do školky, jak se dá zvládat být full-time matka a budovat vlastní byznys?

Je to těžký, protože dítě cítí, že nemá stoprocentní pozornost, stejně tak byznysu trvá růst, protože nemá stoprocentní pozornost. Jako snažit se rozjet byznys a být matka, tak každému dáváš 50% a při 50/50 nefunguje nic ..

Ačkoliv chci být v TOP 3 nejlepší cukrárny v Peru, tak se teďka nechci stresovat tím, jestli to bude za rok, za tři nebo za pět. Teď moji pozornost potřebuje můj syn, a ten ji za dva roky tolik potřebovat nebude a už to bude spíše „mami nechej“. A nechci si jednoho dne vyčítat, že semnou moje dítě nechce být, protože jsem si s ním nevytvořila vazbu.

Práce na sobě a smysl života

Ty si hodně věcí vědomě uvědomuješ. Jak jsi k tomu dospěla?

Dřív jsem to tak neměla, brala jsem věci tak, že všechno se nějak děje. Ale od narození syna jsem to začala mít jinak. Kdyby se mi nenarodil, tak asi jedu dál v tom svým starým rytmu s klapkami na očích. Třeba já jsem strašně netrpělivý člověk, potřebuju mít všechno hned. A najednou na děti se musí mít trpělivost, protože ty jejich mozečky to nezpracovávají. 

Teď si uvědomuju, že jsem netrpělivá a musím na tom pracovat, aby to nikdo jiný neschytal. Křikem učím křik a láskou učím lásku. Takže když budu křičet já, dítě bude křičet na mě. A nedostaneme se vůbec nikam. 

Jak jsi k tomu dospěla, pomáhá ti někdo na této cestě uvědomování si?

Nejtěžší krok je začít si uvědomovat. Spousta lidí si neuvědomuje, že třeba křičí a že je to špatně. Uvědomit si jen to, že potřebuji nějaké mentora nebo speakera, už jen tento krok je strašně důležitý. Jako říct si: „hele, tohle už sama nedávám, potřebuju někoho, kdo mi řekne, jak to mám dělat.“ A nejlépe to ví ten, který si tím už prošel .. byl na nule a teď je na sto. Někdo, kdo ví jak, emoce zpracovávat. A jakmile si člověk začne uvědomovat, tak pak už nepřestane. Hledá zdroje .. 

Co pro tebe byly ty zdroje?

Určitě jeden Mexikánec – Titto Gálvez, pak Javier Rodríguez ze Španělska – ten má ženu Valentinu Ortiz, Kolumbijku, co se věnuje přímo jen ženám. Pak třeba Američani Tommy Robins nebo Brian Tracy.

Na závěr, co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Mít ráda sám sebe. Můžeš být obklopen spoustou lidí, kteří tě mají rádi, ale dokud se nebudeš mít rád ty, nikdy nebudeš úplně šťastný.