Dominik Siegl – 28 let, pochází z Uničova u Olomouce, část dospělého života strávil v Praze. Aktuálně žije v Mexiku. Pokeru se věnuje více než 10 let a poslední tři roky je hráčem na plný úvazek. Nedávno se již podruhé zúčastnil největší pokerové události na světě – Světových Sérií Pokeru v Las Vegas.
Právě během této události ve Vegas jsem se s Dominikem potkala. Celá atmosféra mě vtáhla a měla jsem spoustu dotazů, na které Dominik ochotně odpovídal. Vznikl nápad se ještě jednou setkat, tentokrát s nahrávacím zařízením, a pokusit se předat zajímavé informace.
Světová pokerová série ve Vegas – World Series of Poker (WSOP)
Zavzpomínáme na poslední události, jak bylo letos ve Vegas?
Musím říct, že po minulém roce jsem se tam cítil mnohem lépe. Loni to byla taková poznávačka, co se týče turnaje, kasina i celkového prostředí. Nabral jsem první zkušenosti s Main Eventem, z nichž jsem letos čerpal.
Jak vůbec probíhá takový největší turnaj na světě?
Záleží, zda se budeme bavit přímo o Main Eventu nebo o menších turnajích. Ty nejsou úplně tak malé, jelikož se jich účastní okolo sedmi až deseti tisíc lidí. U těch to probíhá tak, že je první kvalifikační den, z něhož postoupí třeba patnáct procent hráčů do druhého hracího dne. Tam už máš většinou jisté peníze, často dvojnásobek vkladu. Postupuješ do dne tři, čtyři, pět…
Main Event – hlavní turnaj – je ale hodně specifický. Je to běh na dlouhou trať. Letos jsem skončil v hracím dni čtyři, celkem jsem odehrál 39 hodin. Dostat se na finálový stůl by trvalo dalších 40-50 hodin. Čistě finálový stůl pak předpokládám dalších 10-15 hodin hry. Vyhrát tento turnaj zabere celkem asi 100 hodin. Což je právě strašně náročné jak psychicky, fyzicky, tak herně.
To musel být poprvé šok, takový maraton…
Byl to šok. Turnaje v Česku trvají dva až tři dny. Odehraješ první hrací den, v druhém zbyde posledních dvě stě až tří sta hráčů, a už jsi v penězích. Třetí hrací den sedíš u finálového stolu.
Na Main Eventu byl druhý hrací den ve hře stále šest tisíc lidí, třetí den pořád ještě tři tisíce lidí. To už máš za sebou dvacet hodin čisté hry. Jenom ta cesta do peněz zabrala 32 hodin. Proto je to taky světová série, a ne každý se jí může zúčastnit, ať už kvůli dovednostem nebo penězům.
Co považuješ na takovém turnaji za důležité?
Mít nějakou zdravou rutinu. Probudit se, ideálně si ráno zacvičit nebo zaplavat. Pak se zavřít do kasina a hrát ty turnaje, kvůli kterým tam jsme. Je to ten živý poker a do Vegas se jezdí hrát Světová série. Tam jde o to mít rutinu a dobré rozpoložení.
Měl jsi tam s sebou nějakou oporu?
Kamarády, se kterými jsem i bydlel. Měli jsme pronajaté Airbnb s jedním klučinou z Olomouce. Později se přistěhoval ještě kamarád z Opavy. Určitě to pomáhá, když máš kolem sebe lidi, kteří tě podporují, nebo naopak ty je, když jim to zrovna nejde. Ten vzorek lidí je na takovém turnaji opravdu velký. Tím je velká i pravděpodobnost, že nevyhraješ ani v jednom turnaji, a to je dost frustrující.
To zní jako ty loni…
No, jak jsem říkal, vloni to byl takový poznávací zájezd. První Vegas je prostě něco jiného. Je to neskutečný maraton celých těch šest týdnů. Právě jsem měl koučink, a přirovnával jsem to k triatlonu. Takový pokerový triatlon. Je to fyzicky náročné, herně náročné, co se týče strategie, a taky psychicky náročné.
Jak se dostat na WSOP a jaké jsou celkové náklady?
Vstup na Main Event stojí 10 tisíc dolarů, a účastnilo se ho více jak 10 tisíc lidí. Kde na to vezmeš?
Já jsem se do turnaje kvalifikoval online hraním. Jsou různé kvalifikace, kde zaplatíte sto dvě stě dolarů, a ve finále turnaje jsou třeba tři lístky právě na tento turnaj. Podařilo se mi kvalifikovat se asi za 300 dolarů, takže to mi tu cestu do Vegas zjednodušilo.
Ve Vegas jsem ale potkal různé příběhy. Lidi, kteří hrají poker někde na vesnici, tam mají pokerový klub, a celá vesnice se složí na lístek a vyšle toho nejlepšího.
Je v něčem specifický tento turnaj oproti jiným?
Když se hraje turnaj za takovou částku, jako je 10 tisíc dolarů, většinou jsou to hodně těžké turnaje. Takové, kde hrají ti nejlepší. Tento turnaj je specifický v tom, že si ho jednou za rok jedou zahrát různí rekreanti. Prostě lidé, kteří si jen chtějí splnit sen zúčastnit se.
Takže spousta lidí se chce jen zúčastnit?
Vidím to tak, že Evropané si jedou pro peníze, a pro Američany znamená víc vyhrát ten náramek, být šampionem.
Jsi Evropan nebo Američan?
Já jsem určitě Evropan. Ta prestiž vyhrát náramek by byla hezká, ale pořád jsou pro mě teď na prvním místě ty peníze. Chápu samozřejmě, že když má někdo navyhrávané miliony dolarů, a zajímají ho spíš ty náramky. Myslím, že nejvíc náramků má Phil Hellmuth, který má asi sedmnáct ze Světové série. Hellmuth hraje myslím od roku 1980, takže měl spoustu času ty náramky nasbírat.
Jaké jsou náklady na Vegas?
Bydleli jsme v Airbnb, a to nás ve dvou vyšlo asi na sto tisíc korun českých. Plus jídlo a nějaká zábava, to vychází zhruba na pět tisíc korun na den. Plus letenka. Celkem mě to vyšlo asi na dvě stě tisíc korun.
Takže je potřeba vyhrát, aby se ten výlet zaplatil…
Když se ten výlet zaplatí, je to ideální scénář. Loni mě Vegas stálo dost, protože jsem nic nevyhrál, jen utratil za náklady. Může to být docela drahá záležitost, takový splněný sen.
Dá se to nazvat splněným snem?
Mám kamaráda z Krnova, který měl sen vzít 10 tisíc dolarů, dát je na tu kasu a zahrát si. Vypadl ve třetím hracím dni, byl z toho smutný, ale ten sen si splnil. Mně to už nestačí. Jelikož poker hraju několik let, můj sen je ten turnaj spíše vyhrát než jen se zúčastnit. Mým snem je teď dostat se dál než letos, ale tam je potřeba ještě na pár věcech zapracovat, poučit se a zkusit to zase příští rok.
Živá hra nebo online hraní?
Ty preferuješ živou hru nebo online?
Určitě online.
Když bys měl porovnat turnaj ve Vegas s tvým běžným režimem?
Živých turnajů se oproti online tolik neodehraje. Já jsem odehrál asi dvacet turnajů za celou dobu ve Vegas. Když to srovnám s online, tak jsem schopný odehrát čtyřicet až padesát turnajů denně.
To je dost. Kolik při onlinu hraješ stolů najednou?
Hrál jsem patnáct, ale to už je moc a úplně mi to nevyhovuje. Hezky se dá stíhat osm až deset, to mám dost prostoru přemýšlet. Když někdo začíná, jsou ideální dva stoly. Vidím to na svém mladším bráchovi, který občas hraje dva stoly, a je z toho vyřízený. Pak kouká na mě, jak hraju těch osm, a ještě se s ním u toho bavím.
Pokud hraješ tolik stolů, musíš mít ty tahy už zautomatizované. Dá se v tomhle poker přirovnat k šachům?
V dnešní době se poker přirovnává k šachům. Situace v turnajovém pokeru se na začátcích hodně opakují a ty už víš, jak se v nich chovat a co kde udělat. Samozřejmě se vždy objeví něco, co překvapí i zkušeného hráče. Více to využiješ v cash game, protože tam se situace opakují mnohem častěji. V turnajovém pokeru, jak hráči ubývají, je těžší situace studovat. Cash game je celkově jednodušší na naučení než turnaje.
Kolik hodin denně hraješ?
Pokud je série, bývá většinou jenom jeden den volna, obvykle v pátek. Když série není, hraju tak čtyři dny v týdnu. Snažím se teď více odpočívat, regenerace je dost důležitá. Dřív jsem to podceňoval, hrál jsem třeba 27 dní v měsíci, 10 hodin denně. Teď, když hraju vyšší turnaje a vyššími vklady, je důležité být odpočatý. Vyšší vklady znamenají lepší hráče, a tam je potřeba opravdu přemýšlet, nehrát tolik roboticky. Když udělám tah, který mám stokrát naučený, proti nejlepšímu hráči, on to rozpozná a třeba mě z té hry nějak dostane. Učím se teď víc a víc odpočívat a být připraven.
Vrátím se ještě jednou k živému pokeru. Je nějaký turnaj kromě Vegas, který nemůžeš vynechat?
Plánoval jsem si zrovna Barcelonu na konec srpna, to je EPT – Evropská Pokerová Tour, zatím to ještě zvažuji. Nevynechám určitě online série, protože online je můj chleba. Nedává mi moc smysl cestovat někam na živou zastávku, kde odehraju akorát pět nebo šest živých turnajů s vysokým vkladem. Plus taková zastávka dost stojí: musíš tam fyzicky být, zaplatit hotel… Online je o dost pohodlnější. Klikám doma z obýváku. Když prohraju, skončím dříve, a ještě mám čas si zajít na večeři nebo se zrelaxovat.
Turnaje x Cashka
Proč turnaje a ne cashka?
(Cashka je typ hry, kdy vejdete do hry a můžete z ní kdykoliv odejít, pokud „máte dost“. Na rozdíl od turnaje, kde musíte pokračovat, dokud nevyhrajete nebo nevypadnete.)
Já jsem s turnaji začínal a vždycky mě víc bavily. Je to adrenalin, když se dostanete z dvou set lidí mezi posledních deset. Taky samozřejmě vidina větších peněz, tam jsou ty násobky vkladů. Jak se dostáváte blíž k penězům, nastávají situace, kde se dá na slabší hráče vytvářet tlak, oni pak dělají velké chyby. V cashce tolik prostoru není. Hrál jsem nějakou živou cashku v Americe, to mě bavilo, ale při onlinu se v tom nevidím. V turnaji se můžeš taky rychleji posunovat.
Poker jako gamble nebo dovedostní hra?
Je poker gamble?
Na to se těžko odpovídá. Pro někoho, kdo poker miluje, se ho vždycky bude nějakým způsobem zastávat, takže já to takhle neřeknu. Řeknu ti, že štěstí hraje určitý faktor a ten faktor je důležitý. Ale i dovednosti jsou fakt důležité. Nejsou to automaty, není to ruleta, je to dovednostní hra s informacemi. Kdo těch informací má víc, je lepší než ten druhý.
Když hraje štěstí takovou roli, co ty dovednosti, jak se můžeš zdokonalovat?
Musíš se učit strategii. Jsou různé online trenažéry nebo aplikace, které dělají výpočty. Zadáš si situace, svoje karty, karty soupeře a ono ti to vyhodí výpočet, co je optimální tah, který vydělává peníze, a který naopak peníze prohrává. V dnešní době už je to dostupné, levné a je to povinnost. Dříve se studovalo z knížek, diskutovalo se s kamarády, ale teď už je to jiné.
Je to také celoživotní cesta. Čím víc toho víš, tím míň toho víš. Když objevím skulinku ve své strategii, tak se rád něčemu přiučím. Zdaleka nejsem na úrovni, kde bych chtěl být. Mám ještě spoustu prostoru pro zlepšení.
Jak moc se věnuješ studiu?
Já jsem ke studiu nikdy neměl moc velký vztah, takže s tím bojuju i teď. Ono je mnohem jednodušší jen hrát a hrát. Pak ale nastane situace, na kterou se dalo připravit právě studiem, a pak si to vyčítám. Kdybych více studoval, dalo by se na to připravit a věděl bych, jak reagovat. Místo toho musím improvizovat. Učím se chyby přijímat a poučit se z nich, než si to vyčítat. Chybovat je lidské, i ti nejlepší hráči na světě dělají chyby. Důležité je se z toho poučit a snažit se to nezopakovat. V online hře denně nastává tolik situací, že to může být jedna chyba za druhou, když nevíš, co děláš nebo teprve začínáš.
Když se rozhodnu, že chci hrát poker, dokážu se to naučit, nebo potřebuji předpoklady?
Co se týče pravidel, poker se může naučit každý. Strategii se může také naučit každý. Pak bude třeba záležet na tom, jak umíš pracovat se stresem. Je to velký nápor na psychiku, a tady se často láme chleba. Těch lidí, kteří uspějí a stanou se stabilně vyhrávajícími hráči, není tolik, protože je to prostě náročné.
Cesta k profesionálnímu pokeru
Jak dlouho jsi pokerový hráč na plný úvazek?
Profesionálně poslední tři roky. Předtím to bylo takové, že jsem se o to pokoušel, neklaplo to a musel jsem mít nějaký „side job“. Zlomové bylo přestěhování se do Mexika. Ta časová zóna hodně pomohla, potkal jsem lidi, kteří mi pomohli se zlepšit.
Jak vůbec probíhá celý ten proces stát se profesionálním hráčem? Máš práci a k tomu hraješ?
Jasně, takhle začínal asi každý, že z rekreačního hráče se stal profík. To je běžná cesta, ale musíš tomu prostě dávat všechno. Máš práci, a pak veškerý volný čas věnuješ hře a studiu. Pokud chodíš do normální práce, a o víkendu si chceš zajít na pivko nebo si dopřát odpočinek, tak úspěch bude trvat strašně dlouho. Na rozdíl od někoho, kdo se do toho opře, přijde po práci domů a sedne k pokeru na druhou pracovní směnu.
Tvůj úplný prvopočátek?
Vztah ke kartám mám už od malička, když jsem s dědou hrával prší. Děda mě vždycky nechával mluvit sprostě, tak to se mi líbilo. Pak asi ve dvanácti letech jsme s kámošema objevili poker, koupili si žetony a hráli nejdřív ze srandy, pak o peníze, protože jinak je to o ničem.
Měli jsme v Uničově pokerový klub, kde bylo mnohem jednodušší si zahrát než třeba dnes. Teď si pod osmnáct nikde nezahraješ, dřív to bylo jinak. Tam jsem začal přičuchávat, něco jsem vyhrál a říkal si, že to by se mi líbilo. To mi bylo asi šestnáct.
O dva roky později jsem pracoval jako krupiér v kasinu v Olomouci. Z Olomouce jsem pak jezdil na Rozvadov, což je největší kasino v Evropě. Jako krupiér jsem rozdával karty asi sedm let. Zároveň jsem zkoušel i hrát, ale nebylo to ono. Pak jsem se přestěhoval z Moravy do Prahy, kde jsem potkal kluky, kteří mi pomohli se zlepšit herně, a tam to začalo nabírat obrátky. Z Prahy pak přesun do Mexika, a tam to pořádně začalo. Do té doby jsem ani nesnil o tom, že mě to jednou bude živit a povedu takový život někde v Mexiku.
Život v Mexiku
Ty žiješ v Mexiku poslední tři roky, proč Mexiko?
Vzhledem k tomu, že hraju hlavně s Američany, vyhovuje mi časové pásmo, vyhovuje mi režim. Teď jsem v Česku, a jak jsem tady hrál celý víkend, hrozně mě to vyšťavilo. Hrál jsem ze soboty na neděli asi do čtyř do rána. V neděli už jsem nemohl vydat takový výkon, protože jsem byl unavený z toho předchozího dne. No a v pondělí jsem se z toho dostával. Je to tady náročné, nedovedu si představit být znovu v Evropě a mít úplně přehozený režim, kdy začínám v šest nebo v sedm večer a končím někdy nad ránem. Pak celý den prospím a večer mám začínat znovu. To už je pro mě nepředstavitelné.
Začínat v ranních hodinách a mít zdravý režim je strašná výhoda, když hraju i proti evropským hráčům. Mám o sedm hodin méně než oni. Když je v Evropě noc, já mám pořád odpoledne. To je velká výhoda, protože spousta z nich může být už unavená. I na těchto malých detailech se vydělávají peníze.
Jak tě napadlo zrovna Mexiko?
Poprvé mi ta myšlenka přišla úplně šílená. Když jsem to řekl doma, tak se ptali, jestli jsem normální. V té době jsem žil v Praze. Už jsem konstantně vydělával nějaké peníze v pokeru. Věděl jsem, že v Mexiku žijí kluci z Čech, co hrají poker, tak jsem se vydal za nimi se podívat a celá tahle změna prostředí mě neskutečně posunula.
Mexiko je nádherná země. Takový hezký život v Karibiku. K tomu ideální časová zóna. To místo, kde žiju – Playa del Carmen – je hodně známé pro pokerové hráče. Když se v Americe ptali, kde žiju, a já řekl, že v Mexiku, hned se prvně ptali právě na Playu. Je to fakt známé a žijí tam kluci z celé Evropy – Maďarsko, Francie, Švédsko, Rakousko…
Pokud řekneš Mexiko v Česku, spousta lidí to má za nebezpečnou zemi plnou vraždících kartelů. Cítil ses tam někdy nebezpečně?
Ne, za ty tři roky, co tam jsem, ještě nenastala situace, kdy bych se cítil nebezpečně. To spíš teď, jak jsem se vrátil z Vegas. Letěl jsem do Česka a byl jsem dva dny v Londýně. Můžu říct, že z Ameriky a Anglie se nejvíc bezpečně cítím právě v Mexiku. Taky určitě záleží, kde v Mexiku. To moje město je hodně turisticky známé, takže možná i proto dbají na bezpečnost. Jestli někdo chce do Mexika, určitě doporučuju.
Dá se tam domluvit anglicky, nebo jenom španělsky?
Tím, jak je to turistické, mluví se anglicky. Španělština je ale rodný jazyk a pořád číslo jedna.
Ty jsi mi říkal, že přináší velkou finanční výhodu, když mluvíš španělsky…
Jasný, nejsi za turistku. Budeš jezdit taxíkem za místní ceny. Jako anglicky mluvící turista máš dvakrát až třikrát vyšší ceny. Každý se snaží vydělat a mít se dobře.
Kolika jazyky se domluvíš?
(Dlouhé přemýšlení) Řekl bych čtyři, ale německy mluvím tak napůl a španělsky taky, tak řeknu tři. Jako malý jsem žil v Německu. Německy ještě hodně rozumím, ale skoro ten jazyk nepoužívám, takže už moc nemluvím. Víc si teď věřím ve španělštině než v němčině. S angličtinou a češtinou jsem úplně v pohodě.
Rodina, osobní život a poker
Jak vzala tvoje rodina, že se živíš pokerem? Neměl by sis najít nějakou normální práci?
Ze začátku to byl boj je přesvědčovat. Já jsem si za tím šel, ale než to pochopili a začali nějak přijímat, trvalo to roky. Bylo hodně přemlouvání, že je to něco nestabilního, čemu rozumím, protože to nestabilní je, zvláště v začátcích. Teď už chápou, že se tím dá dlouhodobě vydělávat. Dokonce se z nich stávají moji největší fanoušci. Už to není odrazování od toho, co dělám, ale naopak. Moje mamka to ze začátku nesla těžce. Teď mi posílá články, když někde něco píšou, nebo napíše good luck.
Byla mamka v Mexiku?
Byla a slíbil jsem, že vydělám tolik, aby se za mnou mohla přestěhovat, tak na tom pracuju.
Může pokerový hráč žít normální život?
Co je normální život? 😀
Hádám, že něco jako postavit dům, zasadit strom, zplodit syna? Takže v jaké jsi fázi?
V nějaké počáteční. Jestli normální život znamená mít zdravý režim, což znamená hrát přes den, večer se věnovat rodině a mít volné víkendy, tak je pro mě určitě jednodušší mít normální život v Mexiku než v ČR. V Česku je to náročné. Vstával jsem většinou odpoledne a večer sedal ke hře. V zimě jsem několik dní neviděl světlo. Dá se to přežít nějakou dobu. Pro mě to bylo ok, protože jsem na něčem pracoval, něco si budoval, tak se to dá vydržet, ale dlouhodobě takový režim není ideální.
Vadilo nějaké tvé přítelkyni, že hraješ?
Jeden vztah mi na tom ztroskotal, že jsem věnoval víc času pokeru než jí. To samozřejmě chápu, protože jsme měli ten normální život, o kterém jsme se teď bavili. Chodili jsme do práce od pondělí do pátku a o víkendu se chtělo někam na výlet. Jenže víkend pro mě znamená nejlepší turnaje, hlavně neděle, takže se mi na výlet nechtělo a chtěl jsem hrát, chtěl jsem se věnovat pokeru, budovat to, co mám teď. Je těžké najít někoho, kdo je tolerantní vůči pokeru, protože je za tím hodně času stráveného za monitorem nebo na cestách, na turnajích. Taky to může být těžké, když se zrovna nedaří. Člověk může být nepříjemný, a najít někoho tolerantního je vzácnost.
Mindset neboli nastavení mysli
Pojďme se podívat na ten mindset, co se děje v hlavě, když se zrovna nedaří?
Pochybuje se. Dělám to správně? Co se stalo? To je nejhorší. Ale pochyby jsou něco, co si člověk vytváří sám a jsou zbytečné, ale jsou přirozené. Když se nedaří delší období, je to náročné. Když někdo hraje už dostatečně dlouho, měl by si být dostatečně jistý tím, co dělá, a neměnit svoji strategii jen kvůli tomu, že se zrovna nedaří. V pokeru hraje štěstí roli a může to jít nahoru a dolů, je to často na období. Období, kdy se nedaří, a pak období, kdy to zase jde a to je to, proč to hrajeme. Říká se tomu swing, a může trvat i měsíce. Dřív nebo později se ale štěstěna otočí. Je potřeba tohle období ustát, ideální je ho využít. Více studovat a učit se. Snažit se zlepšit, abys jsi šel té štěstěně naproti.
Dokáže tě rozhodit lepší hráč u stolu?
Už moc ne. Zrovna loni jsem měl u stolu Jasona Koona, to je takový můj idol, role model jako hráč. Atlet, vysportovaný, hraje ty největší turnaje na světě. Ze začátku jsem cítil trochu tlak, ale v závěru je to jen člověk, který taky může dělat chyby. To je důležité si uvědomit. Určitě jich ale bude dělat míň než třeba já nebo nějaký rekreant. Pokud vidíš někoho v televizi a pak s ním máš hrát u stolu, může to být pro někoho nepříjemné ze začátku, ale je to jen člověk.
Udělal bys něco jinak, kdybys začínal znovu?
Kdybych začínal znovu, bral bych to víc profesionálně už od začátku. Nedával jsem tomu dlouho tolik. Na jednu stranu jsem nevěděl, že to můžu dopracovat až sem, ačkoliv nejsem ještě tak daleko, jak bych chtěl být, ale víc času bych věnoval právě studiu a trenažérům. Určitě bych tomu věnoval víc času. Dříve jsem to bral jako koníček, kdy se mi podařilo sem tam něco vyhrát, teď je to full-time job a tak jsem k tomu měl přistupovat už dřív. Ale to byla ta nezkušenost, která potřebuje nějaký vývoj.
Poker Face
Co je to ta poker face? A co tvoje poker face?
Poker face znamená, že nedáváš emoce najevo. Já se snažím být míň a míň emočně založený člověk. Poker je hodně robotický. Měl bys být jak stroj, ty rozhodnutí, tahy a žádné emoce. Pokud je někdo emočně založený, může to mít náročnější. Mám jednu story ještě z Vegas – někdo vyhrál v prvním levelu turnaje, vyskočil od stolu a začal řvát. Všichni mu tleskali s tím, že už ten turnaj vyhrál. On se prostě jen hlasitě zaradoval. Já se snažím být nějak emočně stabilní, ale někdy je to těžký no.
Dá se to naučit?
Jestli máš vlohy k herectví, tak to můžeš využít. Pro mě je důležité dýchat nosem, to mě hodně zklidňuje. Taky se snažím najít si polohu u stolu, která mi je příjemná a snažím se ji moc neměnit. Když se někdo třeba vrtí, jsou to známky nějakého nekomfortu. Může to být známka, že se snaží blafovat, a to pak lepší hráč, který tomu věnuje pozornost, rozpozná. Podle toho se může rozhodnout dorovnat, nebo zahodit a utéct.
Takže popis pokerového hráče je nedávat emoce najevo a nijak se nevrtět? 😀
U online můžeš před monitorem pochodovat, skákat. Na živém pokeru mají hráči sluneční brýle, kšiltovku… Já jsem sluneční brýle nikdy nepoužíval, ale ve Vegas na Main Event jsem si je nasadil a můžu říct, že to má něco do sebe. Člověk se za ty brýle schová. Ty pak můžeš na protihráče civět minuty v kuse a vyčíst z jeho chování něco, co bys bez brýlí nevyčetl. Bylo by to asi hodně nepříjemné na něho koukat celou dobu, ale v brýlích jsi schovaná a máš svůj vlastní svět. Z druhé strany to má taky výhodu – těžko od tebe někdo něco vyčte.
Finanční strategie a sponzorství
Kolik procent hodnoty svého majetku jsi schopen vložit do hry?
Zhruba 0.5-1.5 % do online session, kde odehraju 30-50 turnajů. Člověk by měl být opatrný, obzvlášť s turnajovým pokerem. Jak jsme se už bavili, nemusí se ti dařit třeba měsíce. Pak je potřeba, abys ty měsíce ustál. Pokud hraješ za peníze, co by tě mohly nějak víc bolet, pokud o ně přijdeš, může být pro tebe náročné ustát těžké časy. Taky se můžeš kvůli tomu dostávat pod tlak a dělat chyby. Pokud vložíš 20–30 procent svého majetku do jednoho turnaje, pak už je to ten gamble. Právě tady se dělí profíci a rekreanti. Dělí je ten přístup. Profíci dlouhodobě hrají turnaje nebo cashku za menší částky, a když prohrají, tak je to nijak neovlivňuje, ale jsou v hraní konzistentní. Rekreant naopak často riskuje, pak si dá pauzu a pak zase zariskuje.
Jak fungují v pokeru sponzoři a máš se sponzoringem zkušenosti?
Většinou to funguje tak, že investor – backer/staker se tomu říká, za tebe platí vklady a pak si rozdělíte profit podle domluvy. Často to bývá půl na půl. Když se nedaří delší období, částky se započítávají do ztráty. Potom při nějaké výhře se prvně platí ztráta a pak se rozděluje profit. Tohle je v pokerovém turnaji dost časté, spousta kluků má sponzory, dává jim to větší klid. V zájmu sponzora je také, aby ses zlepšoval, takže ti může platit třeba kouče, pokud on sám není tvým koučem. Na druhou stranu ale máš šéfa. Může nastat situace, kdy není nějak přívětivý, nebo na tebe nějak tlačí, možná dostává pod tlak.
Já jsem sponzory v minulosti měl. Nemám vlastně teprve od listopadu minulého roku. Musím přiznat, že mi teď dost vyhovuje stát na vlastních nohách a hrát sám za sebe. Je tam absolutní volnost, nemusím s nikým nic řešit. Když chci něco hrát, nemusím se ptát. Jen to vyžaduje větší rezervu.
Jak takového sponzora získat?
Musíš se zlepšovat a mít za sebou nějaké výsledky, aby byl někdo ochotný do tebe investovat. Sponzorovat nějakého rekreanta znamená, že mu buď někdo hodně věří, nebo je to gambler. Ty částky, co do tebe sponzor vkládá, jsou tisíce až desetitisíce dolarů. Takže ten, kdo to má dobře srovnané, také dobře vybírá.
Krypto, žetony a rada na závěr
Jak jsi placen? Taky vím, že v pokerovém světě docela jede krypto?
V pokerovém světě je krypto naprosto normální věc a používá se běžně jako platidlo. Turnaje pak jsou převážně v USD, v Evropě v EUR.
Co ty fígle s žetony?
Tomu se říká šaflovat. Patří to k tomu a mě to hrozně uklidňuje. Miluju ten zvuk. Často, když sedím v sále, zavřu oči a slyšíš to ze všech stran, to mám rád. Kór ve Vegas, tam je to fakt hodně jedinečné. Na druhou stranu to může i mást. Vidíš někoho, jak si s tím hraje, řekneš si, to bude nějaký profík, a pak udělá jednoduchou taktickou chybu a víš, že mu jde spíš jen šafl.
Oblíbená knížka?
Já čtenář úplně nejsem, ale naposledy jsem dočetl Léčivá síla vizualizace. Teď jsem rozečetl knihu Power of Now. Je to o tom, jak vnímat přítomný okamžik, což mi v pokeru přijde dost důležité, dostávat se do flow a být fakt přítomný.
Nějaká rada na závěr?
Ačkoliv je poker samostatný sport, je strašně důležité, koho na té cestě potkáte. Já se snažím vždycky spolupracovat s někým, kdo je chytřejší než já. Kdo mě někam posune, opraví mě. Je důležité mít kolem sebe ty správné lidi, ať už v práci nebo v životě.