Dlouhou dobu jsem žila v USA, kde jsem sledovala, jak lidé žijí stylem „go, go, go“. Zmiňuje to v rozhovoru i americká lékařka Rachel Brewer (coming soon). Prostě jinak řečeno: jedeš bomby. Proto se Američani mají tak dobře. Protože jsou hard-working. Amerika je o o úspěchu, ale taky výkonu a tvrdé práci. A stojí to čas. Spoustu času.
Mají velké domy, ale nemají čas v nich trávit čas. Chodí se tam často jen vyspat. A já si říkala – chci takhle žít? Nestálo by za to trochu víc prožít, že jsme tady?
Slow Living pro mě to znamená zpomalit a víc si uvědomovat přítomnost. Přestat jet na autopilota. Při nákupu potravin nemyslet na to, co musím dělat za hodinu, nebo co mě čeká zase zítra ráno. Prostě být tady a teď.
Začala jsem tedy trochu víc vědomě žít slow living.
Hledám vysoký standard za nízkou cenu
Proto jsem si taky myslela, že mi budou sedět více země, kde:
- je levno – abych nemusela moc utrácet, a tím pádem taky tolik pracovat
- lidé žijí pomaleji – nemusí mít všechno hned, nesprintují životem.
To mě zavedlo do Jižní Ameriky. Znělo to dokonale. Nízké náklady a slow lifestyle.
Ovšem …
… když je slow příliš slow a představy narazí na realitu.
Moje očekávání se rychle střetla s peruánským mañana stylem.
V Peru „slow“ získává úplně nový rozměr. Mají na vše tolik času, že 4 dny znamenají 4 měsíce. A „do pěti let“ může znamenat „tak za třicet“. Nic nefunguje, protože každé řešení se skrývá v tom kouzelném slovíčku – počkat. .
Můj příběh o výletě, který nebyl …
Půjčila jsem si auto – za dvojnásobnou cenu, než bych zaplatila v USA, a s dvojnásobně nižším komfortem. Ale co, peníze budou, my nebudeme, a taky něco vydržím. Řekla jsem si, že si výlet užiju a něco uvidím.
Colca Canyon – jen 4 hodiny cesty – to je kousek. Horké prameny, výhledy … tohle přesně potřebuju.
Po dvou hodinách jízdy jsem narazila na dopravní kolonu. Dost překvapivě, protože jsem byla v zemi nikoho a ničeho. Za celou cestu jsem potkala jen pár aut a hodně toulavých psů.
Čekám. Hodinu. A hodinu se nic neděje.
Seberu odvahu a jdu se zeptat: Proč se nic neděje?
Protože práce na cestě. Dokud se pracuje, tak se nejezdí.
Pracovalo se do 17:30. Bylo 15:00.
Jediná cesta široko daleko. Kdyby o tom aspoň někde psali… Říkala jsem si, že kyvadlový provoz by mohl fungovat, ale ne v zemi, kde nefunguje téměř nic. Úplně jsem si představila, jak se chlapci opření o lopatu smějí. „Klasická Evropanka, co není schopna si počkat.“ Tak jsem se ve vzteku otočila a jela zase dvě hodiny zpátky. Bez jediného výhledu.
A jsem si jistá, že ta kolona, neprůjezdnost a nefunkčnost vadí jen mně. Místní jsou totiž vycvičení v čekání.
Čekají. Kdekoliv, kdykoliv, na cokoliv. V klidu. Je to jejich styl. Většina z nich netuší, že to jde i jinak.
Co dodat: extrémy nefungují. V ničem.
Pořád jsem pro slow living. Pořád ho hledám. Uvnitř sebe, kolem sebe. Ale extrémy nejsou zdravé v ničem – a tohle byl jeden z nich.
Najít zlatou střední cestu mezi „Go, go, go“ a „mañana, mañana“ zní najednou jako mnohem větší výzva.