Jak objevuji Ameriku, sebe a Slow Living

Zdravím tě a vítám na svém blogu.
Jsem Veronika, narodila jsem se v devadesátkách a pocházím ze severní Moravy.
Několik let jsem strávila ve Spojených státech, cestuju, cvičím jógu, zajímám se o vědomí, čtu, medituju… a taky chodím do práce. Málokdo asi zažil tolik různých zaměstnání jako já.

Miluju život. Ne že by to tak bylo vždycky – ale naučila jsem se ho milovat i v chaosu, i v nejistotě.

Nápad vytvořit tenhle blog přišel z potřeby dát svým myšlenkám trochu řád.
Sdílím občas něco na sítích, ale tady chci jít víc do hloubky.
Psát o všem něco, a řeba jednoho dne o něčem všechno.

Věřím, že svůj „slow living“, tedy život podle vlastních pravidel, si může vytvořit každý.
Není to zadarmo – vyžaduje to odvahu, práci na sobě, upřímnost a dost trpělivosti. Ale stojí to za to.
Neříkám, že mám všechno vyřešené. Ale vím, že už nechci být jen pasivní pozorovatel vlastního života.

Do USA jsem poprvé přiletěla v roce 2019.
Přistála jsem v New Yorku, ale moje cesta pokračovala do Colorada, kde jsem dva roky pracovala jako au pair. I když jsem si v Česku vydělávala víc, byla to ta nejlepší investice do sebe sama. Naučila jsem se jazyk, poznala jinou kulturu, dospěla. A hlavně – začala jsem si více uvědomovat, co chci, ale taky co rozhodně nechci.

Později jsem žila v Kalifornii, pak v Chicagu. Dnes mám procestovaných 47 z 50 států a poznala jsem nespočet různých způsobů života. Některé mě inspirovaly, jiné mě utvrdily, že touhle cestou jít nechci. I to je poznání.

Vedle cestování mě provází i vnitřní cesta.
Dlouho jsem si myslela, že se znám. Ale jakmile jsem začala víc pracovat s myslí, s tělem, s dechem, zjistila jsem, že jsem si dost věcí jen nalhávala. Teprve když jsem začala rozpouštět stará přesvědčení, začalo se mi dýchat volněji. Učím se mít se ráda. Ne jako frázi, ale jako každodenní trénink. Pomáhá mi v tom filozofie stoiků, dechové techniky, i dobré knihy. Když se mě někdo zeptá, co mě nejvíc formovalo, možná právě tohle – vědomí, že myšlenky tvoří realitu. A že to, na co se soustředíme, roste.

Dlouho jsem byla typ „víc odvahy než peněz“.
A tak jsem si musela projít i cestou finanční gramotnosti.
Naučit se nejen vydělat, ale i přemýšlet o penězích jako o nástroji – ne jako o strašáku nebo tabu.

Dnes si přeju, aby mi peníze dávaly svobodu – ne ježdění po světě s kufrem peněz, ale možnost dýchat, tvořit, mít klid. Jak se říká: peníze nevyřeší všechny problémy, ale dokážou vyřešit všechny finanční problémy.

Další část mé cesty je jazyková.
Angličtina pro mě dlouho byla boj. Paradoxně mi s ní pomohla až španělština – jazyk, který mě překvapil svou jednoduchostí a krásou. A jakmile se objevila „spanglish“, začalo mi to všechno dávat smysl.
Dnes se jazykům věnuju každý den, a překvapivě mě baví i jejich učení.
Z toho všeho pak vznikl i nápad předávat to dál.

Je toho hodně, čemu se věnuji. Dlouho jsem se trápila tím, proč nemám „to svoje jedno“. Tu jednu specializaci, tu jasnou nálepku, čím jsem. Kolem mě to měli všichni – jen já nic.

Dnes vím, že se mi prostě propojuje spousta věcí dohromady. A z toho vzniká něco nového. Moje vlastní cesta. Můj Slow Living.Vítejte v mém vesmíru, kde si zaznamenávám postupy, poznatky, životní zkušenosti a mnoho dalšího.