Počítač. Připojení k internetu. Jeden měsíc v Mexiku, druhý v Peru, třetí kdekoliv, kam si člověk zamane. Pro mnohé naprostý sen. Stejně jako pro mě. Taková volnost a nezávislost. Co by mohlo jen mohlo být jinak?
Třeba to, že splněné sny často nevypadají jako ve snu.
A to se většinou dozvídáme až ve chvíli, kdy si je skutečně začneme plnit.
Už jako malá holka …
… jsem vždycky jsem toužila být digitální nomád. Cestovat, poznávat svět, žít volnost. Dlouho jsem se na to připravovala – hledala možnosti, jak pracovat online, vzdělávala se a zlepšovala své schopnosti. Všechno proto, aby mě práce na počítači jednou uživila.
Už jsem sice nebyla malá holka, ale bylo mi třicet, když přišel ten den, kdy jsem si řekla: „Teď, nebo nikdy.“ Sbalila jsem všechnu odvahu do jednoho velkého kufru, příručního zavazadla a batohu. Moje první destinace? Jižní Amerika.
Plán byl jednoduchý: usadit se v Peru, kde jsem měla domluvenou práci výměnou za ubytování. I když nebudu vydělávat, ušetřím za bydlení, což je vždycky ta největší položka … jsem si říkala.
Dokonalý začátek mého nomádského života.
Představy x Realita
První týden jsem byla v šoku. V Peru nic nefunguje tak, jak jsem zvyklá. Dostat se někam? Projekt na celý den. Neustále jsem měla strach o svůj batoh a počítač – dost důležité věci, na kterých závisí můj nový životní styl.
A začínalo to být celé náročnější … Komfortní zóna zmizela. Ačkoliv jsem si o sobě myslela, že nejsem žádná „princezna“, začala jsem si uvědomovat, jak moc mi chybí běžné věci.
Běžné věci jako kuchyň …
Ano, kuchyň. To místo, kde si hned po probuzení udělám kávu a snídani. Pak se pohodlně usadím ke stolu, otevřu počítač a začnu pracovat, plná energie a chuti.
Jenže bez kuchyně začíná den úplně jinak. Ráno trávím půl hodiny hledáním kavárny na telefonu, další hodinu čekáním na snídani. A když se konečně vrátím, produktivní ráno je pryč a já jsem místo soustředění spíš naštvaná.
A to jsem vyřešila jen snídani. Co oběd? Večeře? Hledání míst, kde se najíst, je nekonečné.
A když už konečně vím, kam chodit, je čas zvednout kotvy, protože co by to bylo za nomádění, kdybych zůstávala dlouho na jednom místě.
A tak proces hledání začíná nanovo.
„Peru je levné“ … říkali.
„Peru je levné, tam můžeš žít za půlku peněz než kdekoliv jinde” .. říkali.
Ano, Peru je levné, ale jen pokud se spokojíš s tím, co mají místní. Jakmile chceš vařit nebo mít trochu komfortu, náklady stoupají. A já jsem si uvědomila, že s vlastní kuchyní bych si vařila levněji, rychleji a s menším stresem.
Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná v chaosu …
… nebo je to jen výmluva bordelářů?
Postupně mi začalo docházet, jak moc mi vlastně chybí pořádek. Život v rutině a fungujícím řádu. Jak moc mi chybí zázemí. Moje komfortní zóna. Místo, kde člověk vydechne a řekne si: „Konečně doma.“
Chci poznávat svět, ale ne jak jsem si myslela, že chci. Já totiž vlastně chci jen nakouknout z mé bubliny – a pak se do té bubliny zase vrátit.
Vlastně nejsem vůbec typ na digitální nomádění. Protože víc než bláznivá a ze dne na den žijící Phoebe, jsem spořádaná a organizovaná Monica.
Sny jsou často iluze
Opět jsem si ověřila, že to, co si často nejvíc přejeme, může být jen iluze. Představa, která vypadá nádherně ve snech, ale realita je jiná.
Ale zase, alespoň už nemusím snít … Představte si, že bych celý život toužila po životě nomádky, pořád bych si říkala: „kdybych jen předtím měla tu odvahu odjet, tak bych teď třeba .. „, a vůbec bych nepociťovala vděčnost při tak bežné činnosti, jako ranní vaření kávy ve své krásně organizované kuchyni.
A to je možná ten největší objev, který mi nomádský sen přinesl.